NETRESTÁ NÁS BŮH, NEBO NĚKDO JINÝ. MY TRESTÁME SAMI SEBE.
Většinou si myslíme, že prosebe chceme vždy to nejlepší. Být zdraví, úspěšní a prožívat štěstí. Přesto se málokdy náš život odehrává přesně podle našich představ. Zdá se nám, že všechno je ovlivňováno odněkud zvenčí a že na dění kolem nás nemáme žádný vliv. Je těžko uvěřitelné, jak moc jsme schopni si škodit a že i ve všem nepříjemném máme prsty jen my sami.
Lidé si zvykli oddělovat sebe nejen od okolního světa ale i od všeho, co se zrovna odehrává. A tak nebylo daleko k tomu najít někoho, na koho bychom všechno nepříjemné mohli svést. I ti největší ateisté mnohdy viní boha za to, co se zrovna stalo. „Pane Bože, proč mi to děláš?“, zní běžné zvolání. Nebo si dovolíme oslovit dokonce celou Svatou rodinu: „Ježišmarjajózefe! Co to zase je?“, ačkoliv jsme se k nim za celý život ani jednou nemodlili. Když jsme opravdu zarputilými odpůrci všech světových božstev, většinou se spokojíme s osudem: „Co mi to ten Osud zase přichystal?“ nebo „Jsem stíhán Osudem.“ Těžko si představit jakýsi Osud sedící na voze a stíhající nás v našem životě. Ale jako výmluva funguje dokonale. Nemusíme se vůbec o nic snažit a jen konzumovat svůj život bez jakéhokoliv vlivu na něj. Je to, jako když přijdete do závodní vývařovny, vystojíte si frontu a u okénka dostanete rozvařený knedlík, podešev, kterou nazývají maso, a tmavě hnědou omáčku, u které se neodvažujete hádat, z čeho je uvařená. Tentokrát se trestající Bůh převlékl za neschopnou kuchařku a vám nezbývá než tiše trpět.
Nebo se zdravě naštvete a konečně sdělíte, že tohle se nedá jíst a za své peníze očekáváte něco, co bude mít přijatelnou formu i chuť. Osud ne osud. Záleží vždy jen na nás samotných, jak se věci budou vyvíjet. Proto ten, kdo nás tady trestal odporným jídlem, nebyla kuchařka, ale my sami, protože jsme její výtvor poslušně zkonzumovali. Jen abychom nedělali zbytečné problémy, raději si škodíme a většinou dlouhodobě.
V životě je ale nepřeberné množství situací, kdy máme možnost si nějak uškodit a trpět. Velice častým způsobem, jak to děláme, jsou nejrůznější bolesti. Třeba bolest hlavy. Jdete do divadla, o kterém sníte už půl roku. Těšíte se na skvělé představení s úžasnými herci. Ale když se připravujete, začne vás lehce pobolívat hlava. Zhorší se to po cestě do divadla, kdy je vám jasné, že bolest jen tak nepřejde. Jako každý, kdo touto obtíží trpí, máte při sobě vždy nějaký prášek. Proto neváháte a rychle ho spolknete.
Když se usadíte v hledišti na své místo, bolest í přes prášek začíná být nesnesitelná. Těžko se během první části představení odpoutáváte od palčivé bolesti za očima a v zátylku. O přestávce do sebe vpravíte další pilulku, když ta první nezabrala. Ale zlepšení stejně nepřichází a je vám nevolno i fyzicky, tak zbytek představení doslova protrpíte. Jediné, co si z celého večera pamatujete, je jen nesnesitelná bolest. Na umělecký prožitek nezbyl čas.‘
Ale bolest nepřišla jen tak. Potrestali jsme se za něco, co jsme předtím neudělali. Ženy většinou trpí podvědomými výčitkami, že nechaly doma nepořádek nebo děti pod dozorem sousedky, místo aby s nimi zůstaly doma. Muži si zase vyčítají, že museli odejít z práce a nedodělali všechno, co měli ještě na ten den v plánu. Případně, že zmeškali oblíbený televizní pořad. Na pozadí našeho vědomého myšlení probíhají totiž myšlenky méně vědomé, které ale velice snadno ovlivňují naši fyzickou pohodu. Těžko si jich všimneme. Jsou opravdu špatně postřehnutelné. Ale jde o návyk, který vytváří podmínky, aby se jakákoliv nepříjemnost objevila. A tak vás nemusí bolet jen hlava, ale třeba nohy když se vám někam nechce jít, za krkem, když se nechcete podívat na něco, co se zrovna kolem vás děje, nebo žaludek, když nemůžete strávit něčí chování nebo nějakou situaci. A protože jsme velice vynalézaví, důvodů, proč se trestáme, je nespočet. Změníme to teprve v případě, že pochopíme, proč jsme si takový mechanismus vytvořili.
