Kokořínsko se stalo po dlouhá léta cílem trempů, tuláků, skautů, turistů a v poslední době i cyklistů. Najdete zde, nejen nádhernou přírodu, mnoho historických památek a hlavně pohodu. „U Kokořína, lahvičku vína si vypiju rád…“, a ne jen to, jak zpívali v oblíbené písničce Milan Chladil a Jaromír Mayer.
Dnes vás zavedu do CHKO Kokořínsko, kde se nachází jeden přírodní unikát, který byl pojmenován Pokličky.
Na toto místo můžete dojít po Máchově cestě (začíná u zámku v Mělníku a končí v Doksech – po červené), trasa byla převzata od K. H. Máchy, který zde tuto trasu několikrát šel, nebyl jen skvělým básníkem, ale také rád chodil pěšky (turista). Většina z vás pojede na kole, nebo autem. Z Máchovi cesty, vede odbočka na Droužkovskou cestu, která nás po strmých schodech lesem zavede před „Pokličky“, které budeme mít jako na dlani.
Mšenské pokličky patří jednoznačně k nejznámějším skalním útvarům Kokořínska. V době druhohor se toto území nacházelo pod hladinou moře, probíhalo usazování různých převážně písčitých sedimentů. Ty byly v třetihorách zpevněny tmely různého minerálního složení a díky tomu mají jednotlivé části skalnatého boku různou odolnost vůči hlavním erozím faktorům jako je vítr, voda a střídáním teplot.
Pokličky jsou tvořeny 3 vrstvami. Základem je pískovec s relativně odolným křemitým tmelem. Na něj navazuje vrstva pískovce s hlinitým tmelem, která je nejvíce náchylná ke zvětrávání a nejodolnější je samotná „poklice“ tvořená pískovcem s příměsí železného tmelu.
Vlivem eroze dojde postupem času k úplnému vydrolení nejměkčí vrstvy a ke zřícení poklice do údolí. Nejmohutnější poklice dosahuje výšky 12 m, klobouk je široký 6 m.
Doufám, že tento přírodní skvost vydrží co nejdéle, pro další generace, které přijdou po nás.
Po návrtu nazpět na Máchovu cestu se můžete vrátit nazpět, kde je k vidění vytesaný skalní byt, který byl ještě za první republiky obýván. V případě deště, se zde můžete schovat, trempové i přespat před další výpravou do okolí.
Tak někdy na Kokořínsku…
