Paranormální aktivita a věda stojí obvykle na opačných koncích . Věda obvykle vysvětluje abnormální jevy zákony fyziky nebo si jich vůbec nevšimne. Nemusí to však vždy být nepřátelé, někdy do této oblasti zasahují i uznávaní vědci.
Ve dvacátém století existoval brilantní fyzik, který věřil, že lidé mohou podvědomě působit psychicky na vnější svět. Navíc tento jev objevil sám v sobě.
Rakouský fyzik, laureát Nobelovy ceny, profesor teoretické fyziky na Švýcarském federálním technologickém institutu a průkopník kvantové mechaniky, Wolfgang Ernst Pauli je všeobecně považován za jednoho z nejskvělejších fyziků, jaký kdy žil.
Byl prvním, kdo objevil existenci neutrinu v roce 1930, získal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1945, dostalo se mu uznání od samotného Alberta Einsteina, obdržel medaili Maxe Plancka v roce 1958 a pomohl při vývoji mnoha oblastí teoretické fyziky a kvantová teorie.
Pauli byl mezi svými vrstevníky vysoce respektován a měl dokonalou vědeckou mysl na rozdíl od kohokoli jiného, ale také se kolem něj točily nějaké poněkud podivné nápady a zvláštnosti, z nichž jeden byl později nazýván „ Pauli Effect “.
Začalo to tak, když si lidé, včetně samotného Pauliho, všimli, že kdykoli byl v laboratoři, došlo k nadměrnému množství podivných nehod a poruch zařízení. Téměř vždy, když Pauli vstoupil do laboratoře, všechno se porouchalo, elektrické systémy selhaly nebo zkratovaly, praskly brýle, Bunsenovy hořáky se nezapálily a různá zařízení buď přestala fungovat, nebo projevila nějaký druh rušení, dokonce i vypukly malé požáry a to zcela bezdůvodně.
Kolegové to vtipně nazvali „Pauliho efekt“ a jako jeden ze svých zákonů uvedli, že „ přístroje a Wolfgang Pauli nemohou být ve stejné místnosti “. Bylo to velmi vtipné, ale jak tento efekt pokračoval, bylo velmi patrné, že to všechno nevypadalo náhodou a že už to vůbec nená vtipné. Zdálo se, že tento efekt funguje i přes zdi místností nebo dokonce i na velkou vzdálenost.
Stal se také incident, který se rychle změnil v populární anekdotu. Bylo to, když Pauli projížděl kolem vlakového nádraží v Göttingenu a ve stejnou chvíli bez zjevného důvodu explodovalo několik laboratorních přístrojů na nedaleké univerzitě v Göttingenu. Dalším příběhem je, že když Pauli navštívil Princetonský institut pro pokročilé studium, když mohutný urychlovač cyklotronových částic na katedře fyziky Princetonské univerzity nepochopitelně začal hořet a hořel déle než 6 hodin, než se ho podařilo uhasit.
Protože se takové podivné události staly častějšími, Pauliho kolegové o tom přestali žertovat a začali věřit, že za přítomnosti fyzika se děje něco opravdu zvláštního a že v tom může být dokonce něco nadpřirozeného. Říkalo se, že experimentální fyzik Otto Stern kdysi dokonce zakázal Paulimu navštívit jeho laboratoř ze strachu, že by něco rozbil nebo zničil jeho experiment. Je zajímavé si povšimnout, jak tito vážní vědci na vysoké úrovni začali povyšovat Pauliho efekt na mystickou pověru a věřili tomu, že nemá racionální vysvětlení.
Sám Pauli si brzy začal vážně myslet, že za tím vším je nějaký další nevysvětlitelný fyzický jev. Pro něj to nebyl velký skok na stranu, protože se někdy zajímal o parapsychologii a podporoval myšlenky K.G. Junga o existenci fenoménu synchronicity , který Jung popsal jako „okolnosti, které se zdají být smysluplně příbuzné, ale postrádají kauzalitu“, stejně jako skrytý význam snů.
Pauli začal přicházet na způsob, jak to všechno vysvětlit, za předpokladu, že určití lidé mají schopnost nějakým způsobem ovlivnit nedaleké technické vybavení silami, které věda dosud nepochopila. Pauli byl tak přesvědčen, že se jedná o skutečnou vědeckou záhadu, že ji podrobně projednal se samotným Jungem. Jedním z jeho nápadů bylo, že to bylo způsobeno jakousi psychokinezí, při které se mentální energie promítá do fyzického prostředí.
Zajímavé je, že Pauliho úvahy jsou některé z myšlenek psychokineze, avšak v době, kdy ta neměla ani svůj oficiální název. Bohužel, Pauli nikdy nebyl schopen nic z toho dokázat, ačkoli strávil spoustu času přemýšlením a také psaním různých úvah ve svých časopisech.
Často bědoval nad tím, že v přísném laboratorním prostředí není možné nic z toho dokázat, že to vše asi nakonec bylo většinou založeno na náhodných důkazech a je to pravděpodobně odsouzeno navždy k nepochopení. Pauli pokračoval argumentem, že Pauliho efekt je zcela skutečný a že lidé mohou skutečně mentálně ovlivňovat okolní objekty a elektroniku až do své smrti v roce 1958.
