Nedávno se o tuto poruchu začal zajímat současný badatel Jan Dirk Blom a zajímal se o 226 dokumentovaných lékařských případů liliputánů.
Příběhy, ve kterých se lidé setkali s drobnými humanoidními tvory, lze nalézt ve folklóru téměř každého národa. Trpaslíci, elfové, víly, skřítci, trollové, skřeti, pixies, duende – tato stvoření mají mnoho jmen, ale nápadně podobné popisy – podobní lidem, ale extrémně malého vzrůstu. Až do dvacátého století mnoho lidí věřilo v existenci trpaslíků nebo elfů, zejména těch, kteří žijí ve venkovských oblastech (v zemích, jako je Island nebo Irsko jim mnoho věří i v současnosti), ale poté přišla věda s kategorickým tvrzením, že to jsou jen halucinace způsobené vzácnou duševní poruchou …
Již v roce 1909 vyšel článek francouzského psychiatra Raoula Leroye , který uvedl, že pozorování malých lidí (nazýval je trpaslíky, jako postavy v knize „Gulliver’s Travel – Gulliverovy cesty “) jsou jen halucinace způsobené vzácnou duševní poruchou. Podle Leroye však i on sám kdysi takovou „poruchu“ zažil a pak se mu před očima objevili „miniaturní, barevní, velmi živí a příjemní“ pidi-lidičky.
Později anglický psychiatr John Todd (1914-1987) vytvořil speciální termín pro tuto poruchu „liliputánská halucinace“ , který také nazýval „syndrom Alice v říši divů“.
Ve většině případů bylo viděno mnoho tvorů, někdy několik tisíc nebo dokonce několik milionů (dva případy), a ve většině případů byli velmi aktivní – skákali po židlích, tančili na stole, lezli po nábytku, pochodovali jako průvod nebo vystupovali a dělali akrobatické kousky. Podle Dirka Bloma tato porucha spadá do kategorie „realitou založených projektivních halucinací“, protože vycházejí ze skutečného prostředí a zdá se, že dodržují skutečné fyzikální zákony a náš trojrozměrný prostor.
Bytosti pozorované pacienty se pohybovaly ve výšce od velmi malého 1 mm až po dítě 1 metr vysoké, jejich průměrná výška byla asi 23 cm (což je stejná velikost jako v příbězích o setkání s trpaslíky nebo trolly). V některých případech bylo pozorování liliputánů doprovázeno pozorováním surrealisticky obřích lidí – takzvané brobdingnagovské halucinace.
Halucinace trvaly od několika sekund po mnoho desetiletí. 46% z 226 pacientů přisoudilo těmto halucinacím negativní vlastnosti („děsivé“, „otravné“, „vyčerpávající“, „výhružné“), 36% – pozitivní („zábavné“, „uklidňující“, „vtipné“, „vtipné“) a 8% jim připisuje neutrální nebo smíšené vlastnosti. To vyvrací Leroyovu dřívější hypotézu, že takové halucinace jsou pro pacienty vždy příjemné.
Dirk Blom odhaduje prevalenci „liliputánských halucinací“ na 30–80 z každých 10 000 psychiatrických případů, což je činí neuvěřitelně vzácnými. Kromě výsledků recenze práce Dirka Bloma publikovaná na sciencedirect.com pojednává o historických aspektech poruchy a pravděpodobných příčinných mechanismech.
