Představovat egyptskou Sfingu je zbytečné, stojí v Egyptě od doby, kdy ji obyvatelé předhistorického Egypta vytesali. Bylo to hodně dávno, když ji vytesávali ze skály. Nebyl zde ani v okolí písek, ale skalnatý svah, který stojí na úpatí kopce, jehož vrchol je korunován pyramidami. Bylo to mnohem dříve, než se sem do nilského údolí přistěhovali lidé v době prvního faraóna. Dnes všude přítomný písek Sahary, ve kterém můžeme najít lastury, zkamenělé ryby, nám naznačuje, že právě zde na tomto místě, bylo velké moře. Sfinga představuje dobu ztraceného světa. Tento symbol ztratil svůj význam, protože neznáme naši dávnou historii. Pro dnešní dobu představuje Sfinga a pyramidy jen předmět naší zvědavosti.
Jak dlouho nemá Sfinga svůj nos? Kdo si dovolil ničit tento symbol minulosti a jaké pohnutky ho k tomu vedly?
Egypťané za toto znetvoření obviňují vojáky Napoleonovy armády. Napoleon, který byl milovníkem uměleckých věcí, obdivovatelem význačných děl dávnověku, by nikdy nedovolil, aby se tato památka zničila. Napoleon určitě nebyl tím, z čeho ho obviňují egyptští historici. Důkazem toho je obraz, na kterém je Napoleon vyobrazen ještě před tažením do Egypta z roku 1786, kde je Sfinga již zobrazena bez nosu. Další tvrzení egyptských historiků, že Napoleon Bonaparte nos ukradl a zaslal ho do pařížského muzea v Louvre, kde ho vystavoval s dalšími egyptskými exponáty, se také nezakládá na pravdě. Nikdy se tato část Sfingy ve sbírkách muzea neobjevila.
Francouzští archeologové naopak připisují znetvoření nosu Sfingy vojákům Mamelukovým, kteří v 17. století odstřelovali Sfingu jako terč svého dělostřeleckého cvičení. Mamelukové by asi neměli špatné svědomí ze zničení Sfingy, protože Mohamedáni cítí odpor ke všem modlám. Ale nos byl uražen mnohem dříve.
Egyptský historik al-Makrízí připisuje zničení nosu sofijskému fanatikovy jménem Muhammad Sa’im al-Dahr, který byl rozhořčen tím, že prostí rolníci uctívají Sfingu, aby si tím zlepšili svou úrodu. Podle této legendy byl v roce 1378 místními obyvateli zabit za tento vandalismus.
Bagdádský lékař, filozof a cestovatel Abdul Latif, si pečlivě zapisoval události z cesty po Egyptě, kterou podnikl před rokem 1200. Popsal také setkání se Sfingou.
„Tento obličej je velmi krásný a její ústa působí velmi půvabně“. Tato chvála pocházela od člověka, který ve své době sepsal dílo o lidském těle, které se stalo klasikou arabských národů po mnoho století. „Jeden vzdělaný muž se mě zeptal, co jsem na cestě po Egyptě nejvíce obdivoval. Musel jsem ukázat na Sfingu! Bohužel její sláva v dnešní době uvadá. Nos byl ustřelen, vousy na bradě spletené do čtyřhranu byly utrženy, ústa byla smutně znetvořena a dokonce i ozdoby hlavy po stranách byly poškozeny. Ústa Sfingy, kdysi tak laskavé, mají nyní výraz částečně zakřivený, a tak všechny její rysy se staly smutné.“
Tolik Abdul Latif ve svých zápiscích. V době jeho cest po Egyptě – na konci 12. století, byla již Sfinga poškozena a všechny dohady francouzských a egyptských historiků vzaly za své. Již se asi nedozvíme, kdo se snažil zničit Sfingu, stejně tak kdo ji postavil, kdy a proč.
Petr Gerhardt st.
