Rozvoji funkční technologie pro zisk volné energie brání elita nejbohatších lidí světa, národní vlády, domnělí vynálezci a podvodníci, stejně tak jako nevědomá a nenáročná veřejnost.
Nástup éry „volné elektřiny“ v blízké budoucnosti prognostikovaly dobové elektrotechnické odborné žurnály už koncem osmdesátých let osmnáctého století. Neuvěřitelná odhalení povahy elektřiny se stávala samozřejmostí. Nikola Tesla předvedl „systém bezdrátového osvětlení“ a další zázraky související s vysokofrekvenčními proudy. Okolo budoucnosti vládlo vzrušení, jako dosud nikdy předtím.
V průběhu 20 let se pak objevily automobily, letadla, kina, reprodukovaná hudba, telefony, rádio a praktické kamery. Viktoriánský věk ucouvl před něčím úplně novým. Obyčejní lidé byli poprvé v historii povzbuzováni představou utopické budoucnosti, naplněné kypící moderní dopravou a komunikacemi, stejně tak jako příslibem širokých možností zaměstnání, bydlení a dostatku potravy pro každého. Nemoci a chudoba měly být navždy poraženy. Životní podmínky se zlepšovaly a každý přemýšlel, jak si obstarat vlastní „kus z koláče“.
Co se tedy stalo? Ve víru ohromné technologické exploze se jaksi vytratil zásadní objev „volné energie“. Kam například zmizely všechny slibné Teslovy vynálezy?
Bylo všechno vzrušení, které okolo toho před nástupem předešlého století panovalo, vyvoláno jen zbožným přáním, které nakonec vyvrátila „skutečná věda“?
Současný stav technologie
Na poslední položenou otázku lze odpovědět jednoznačným „Ne!“. Opak je pravdou! Ve skutečnosti byly spolu s dalšími průkopnickými objevy vyvinuty i velmi atraktivní a perspektivní energetické technologie a stále přibývá dalších, rozmanitých metod, umožňujících výrobu obrovského množství energie při extrémně nízkých nákladech. Nicméně žádná z nich nepronikla až na „otevřený“ spotřebitelský trh. Proč? K tomu se zakrátko dostaneme.
Předtím bych rád předestřel krátký seznam technologií „volné energie“, o nichž v současné době vím, že jsou mimo veškerou rozumnou pochybnost prokázané. Společným rysem, spojujícím všechny tyto objevy, je nasazení malého množství nějaké formy energie, použité k ovládání či uvolňování různých druhů energie ve velkém množství. Nejeden z nich jakýmsi způsobem „připojuje“ základní zdroj energie prostoru (vakua), bohorovně ignorovaného „moderní“ vědou.
„Zářivá energie“
Přenosový zesilovač Nikoly Tesly, zařízení T. Henry Moraye, EMA motor Edwina Graye a Testatika Švýcara Paula Baumanna – všechna tato zařízení využívají „zářivou energii“. Tato přirozená forma energie (mylně nazývaná „statickou“ elektřinou) může být sbírána přímo z prostředí, anebo získávaná z běžné elektřiny metodou „frakcionace“. Zářivá energie může vykonávat tytéž „zázraky“, jako běžná elektřina,
jenže při méně než 1% nákladů. Protože se nechová přesně tak, jako „předepsaná“ elektřina (podle zákonů
uznávaných klasickou elektrotechnikou), není vědecká obec schopna pochopit její podstatu a význam.
Motory s permanentními magnety
Dr. Robert Adams z Nového Zélandu vyvinul šokující design elektromotorů, generátorů a ohřívačů, fungujících na principu permanentních magnetů. Jedno z jeho zařízení odebírá 100 wattů elektřiny ze zdroje, generuje 100 wattů k doplnění zdroje a současně do dvou minut vyprodukuje přes 140 BTU tepla (2,46 kW)!
Americký výzkumník Dr. Tom Bearden má dva funkční modely transformátorů elektřiny, napájených permanentním magnetem. Šest wattů elektrického příkonu slouží pouze ke zřízení trasy v magnetickém poli vystupujícím z permanentního magnetu. Otevřením kanálu v magnetickém poli, nejprve k první a pak k druhé výstupní cívce, dokáže toto maličké zařízení opakovaným, rychlým „ping – pongovým“ přepínáním, vyprodukovat 96 wattů elektrického výkonu, a to bez jakýchkoli pohyblivých dílů. Tom svému zařízení říká „bezpohybový elektromagnetický generátor“ (MEG). MEG mezitím úspěšně duplikoval Francouz Jean– Louis Naudin. Princip, na němž tento typ zařízení pracuje, odhalil Američan Frank Richardson roku 1978. Jiný Američan, Troy Reed, vlastní funkční modely speciálního magnetického ventilátoru, který topí, zatím co se otáčí. Přitom odebírá stejné množství energie, ať už vyvíjí teplo nebo ne. Kromě tohoto vývoje identifikovalo několik vynálezců funkční mechanizmy, dodávající pozoruhodný motorový krouticí moment pouze z permanentních magnetů.
Mechanické ohřívače
Sem patří především dvě třídy strojů, transformujících malé množství mechanické energie na velké množství tepla. Nejlepší z těchto výhradně mechanických aparátů jsou systémy s rotujícími válci, navržené Američany Frenettem a Perkinsem. V těchto aparátech se otáčí jeden válec uvnitř druhého. Prostor mezi válci (štěrbina má asi 3 mm) je naplněn pracovní kapalinou, například vodou nebo olejem, která se silně zahřívá, když vnitřní válec rotuje. Druhá metoda používá magnetů namontovaných na disk k vytváření značných vířivých proudů v hliníkové desce. Ty způsobují, že se hliník rychle zahřívá. Magnetické ohřívače tohoto druhu demonstrovali Kanaďan Muller, Novozélanďan Adams a Američan Reed. Všechny uvedené systémy dokáží vyprodukovat 10× více tepla, než standardní metody se stejným příkonem.
Supervýkonná elektrolýza
Vodu lze elektřinou rozložit na vodík a kyslík. Standardní učebnice ovšem tvrdí, že tento proces vyžaduje více energie, než lze získat zpět opětovnou syntézou obou plynů. To je ovšem pravdou jen tehdy, použijeme–li tu nejhorší možnost – elektrolýzu stejnosměrným proudem. Pokud totiž vodu vystavíme její vlastní molekulární rezonanční frekvenci, třeba v systému vyvinutém Američanem Stanem Meyerem (nedávno ho zdokonalili u Xogen Power, Inc.), zkolabuje na plynný vodík a kyslík už při velmi nízkém elektrickém příkonu. Efektivitu procesu lze dramaticky zvýšit použitím rozmanitých přísad, zvyšujících elektrickou vodivost vody. Je také známo, že jisté geometrické struktury a povrchy zaručují vyšší účinnost, než ostatní. Takto lze vyrábět v podstatě neomezené množství vodíkového paliva, například k pohonu motorů za cenu vody.
Asi nejúžasnější je v tomto smyslu vynález Američana Freedmana. Ten totiž roku 1957 patentoval speciální kovovou slitinu, která spontánně separuje vodu na vodík a kyslík, a to bez jakéhokoli vnějšího elektrického příkonu. Přitom v ní nedochází k žádným chemickým změnám. Jinými slovy: Freedman objevil katalyzátor, který z vody nepřetržitě zdarma vyrábí vodík. (Je to tak, ale množství získaného plynu je pro získávání energie zanedbatelné.)
Stroje využívající implozních vírů (vortexů)
Naprostá většina průmyslových motorů se musí zbavovat tepla, vyvolávajícího rozpínání materiálu a tím potíže za chodu; např. motor auta. Příroda užívá opačného způsobu procesu chlazení, při němž je vyvoláváno sání a podtlak, jako v případě tornáda.
Rakušan Viktor Schauberger jako první zkonstruoval funkční modely implozních motorů (ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století).
Poté, když jeho dílo v knize Živé energie Living Energies) obšírně popsal Callum Coats, už řada výzkumníků postavila funkční modely implozních turbínových motorů. Jsou to bezpalivové motory, produkující mechanickou práci z energie vakua. Ve značně jednodušším provedení využívají vířivého pohybu k zachycení kombinace gravitace a odstředivé síly k dosažení nepřetržitého pohybu v kapalinách.
Technologie studené jaderné syntéz
Dva chemici, Martin Fleischmann a Stanley Pons z Brigham Young University v Utahu, ohlásili v březnu 1989 úspěšné spuštění studené nukleární fúze v prostinkém laboratorním zařízení. Tvrzení bylo během šesti měsíců „postaveno do správného světla“ a veřejnost ztratila zájem. Nicméně: Studená jaderná syntéza je reálná. Nejenže byl opětovně mnohokrát dokázán a potvrzen rozdíl tepelného zisku, ale i nízkoenergetická atomární transmutace prvků, zahrnující množství nezvyklých reakcí! Tato technologie jednou s konečnou platností může sloužit produkci levné energie a v mnoha jiných, důležitých výrobních procesech.
Sluncem podpořená tepelná čerpadla
Zařízením na výrobu „volné energie“, jediným, které dnes smíte vlastnit, je kuchyňská chladnička. Ve skutečnosti jde o elektricky poháněné tepelné čerpadlo, využívající jednoho dílu energie (elektřiny) k přesunou tři dílů energie (tepla). To jí dává „koeficient výkonu“ 3 (COP=3). Lednička využije přijatý díl elektřiny k „vypumpování“ trojnásobného množství tepla z ochlazovaného prostoru. Toto je typické použití, ale současně i ten nejhorší možný způsob jak využívat tuto technologii. Proč? Tepelné čerpadlo odebírá teplo „zdroji“, tedy místu kde je absorbované teplo, za účelem jeho „snížení“. Aby proces fungoval co nejefektivněji měl by „zdroj“ být co nejteplejší a na místo odebraného tepla by se měl „tlačit“ chlad. Ve ledničce je to přesně naopak. Tepelný „zdroj“ je uvnitř studené krabice a prostorem, který má zajistit „odběr“ (rozptyl) tepla je ovzduší kuchyně, které je teplejší než tento zdroj. Proto je COP tak nízký, ovšem pokud jde o kuchyňskou ledničku. Pro ostatní tepelná čerpadla to neplatí. Solárně podporovaná tepelná čerpadla snadno dosahují COP=8 až 10. Takovéto tepelné čerpadlo „táhne“ teplo ze slunečního kolektoru a ukládá ho v rozsáhlém podzemním pohlcovači, jehož průměrná teplota se pohybuje okolo 12,8°C; v přenosu je získávána (uspořena) mechanická energie. Je to obdobné jako u parního stroje, extrahujícího mechanickou energii mezi parním kotlem a kondenzátorem, až na to, že se využívá tekutin, které „vaří“ za mnohem nižší teploty než voda. Když byl v sedmdesátých letech testován jeden takový systém, naměřil dynamometr u speciálně navrženého hnacího stroje, využívajícího pouhých 9 čtverečních metrů slunečního kolektoru, výstupní výkon 261 kW. (Nejde o systém, jaký prosazuje Dennis Lee.) Jelikož energie potřebná k provozu kompresoru vstupního obvodu byla pod hranicí 15 kW, zařízení efektivně produkovalo více než sedmnáctinásobek energie než potřebovalo k vlastnímu provozu (COP>17)!
Použitím navlas stejné technologie užívané k chlazení potravin, se při využití tepla z plochy jediné střechy a „horkého sudu“ na balkóně dá elektrifikovat malé sídliště (přibližně 130 domácností).
Dnes je ve velkém nasazen pouze jeden systém s tepelným čerpadlem, a to na Havaji, severně od Kona, kde generuje elektřinu z teplotních rozdílů vrstev oceánské vody.
Existují tucty dalších systémů, o nichž jsem se nezmínil. Mnohé jsou stejně životaschopné a kvalitně otestovány jako ty, které jsem zde vypočítal. Ale už i tento krátký seznam postačí, abychom mohli učinit závěr:
Technologie umožňující zisk volné energie zde jsou už nyní. Nabízejí hojnost energie prosté emisí pro každého, ať už žije kdekoli. Ve skutečnosti je už teď teoreticky možné drasticky snížit produkci „skleníkových plynů“ a začít postupně odstavovat jaderné elektrárny. Můžeme odsolovat neomezená množství mořské vody za přijatelnou cenu a přivést hojnost pitné vody i do nejvzdálenějších suchých končin. Náklady na dopravu a výrobu téměř všech produktů mohou výrazně klesnout. Potraviny lze pěstovat v zahřívaném skleníku kdekoli, a to i v zimním období. Všechny tyto úžasné výhody, které mohou učinit život každého obyvatele planety snadnějším a lepším, jsou už desítky let odkládány. Proč? Jakým a čím cílům slouží takové průtahy?
NEVIDITELNÍ ODPŮRCI
Jsou zde čtyři velké síly, spoluutvářející danou situaci. Je nesmyslné poukazovat stále jen na to, že tady odedávna bylo „spiknutí“ osob, kterým záleží na potlačování nové technologie. To je příliš povrchní vnímání světa a postoj, který umožňuje zbavit se spoluviny. Dvě z těchto sil totiž odedávna interpretujínaši ochotu k nevědomosti a pasivitutváří v tvář každodenní situaci jako„předpokládaný souhlas“.
Kde ale mimo lhostejné veřejnosti hledat zbývající tři síly, které brání nástupu nových technologií získávání energie?
I. Finanční monopol
Standardní ekonomická teorie dělí průmysl do tří skupin; kapitál, zboží a služby. Kapitál zahrnuje další tři podskupiny: přirozený kapitál, měnu a kredit.
Přirozený kapitál představují suroviny (například zlatý důl) a zdroje energie (třebaropné vrty nebo vodní elektrárny). Měna souvisí s tiskem papírového „oběživa“ a ražbou mincí; tyto funkce jsou obvykle záležitostí vlád.
Kredit se týká půjčování peněz na úrok a navyšování jejich ekonomické hodnoty prostřednictvím depozitních úvěrových účtů. Z toho lze vypozorovat, že energie zastává v ekonomice tutéž pozici jako zlato, peníze tištěné vládami nebo bankovní kredity.
Takřka ve většině zemí světa existuje „peněžní monopol“. To znamená, že domamůžete „svobodně“ vydělávat tolik „oběživa“ kolik chcete, ale budete za to placeni pouze bankovkami vaší ústřední banky. Nemůžete udělat nic pro to, abyste byli placeni třeba zlatými certifikáty či jinou formou „peněz“.
Finanční monopol je výhradně v rukou nevelkého počtu soukromých centrálních bank, vlastněných nejbohatšími rodinami světa. Jejich plánem je ovládnout 100% všech světových kapitálových zdrojů a ovládat tak život všech lidí na Zemi zvyšováním či omezováním dostupnosti zboží, služeb i energie. Kdyby byl zdroj hojnosti, kterým zařízení na volnou energii nesporně je, dostupný všem pozemšťanům bez rozdílu, navždy by to zruinovalo jejich plány na světovládu. Jejich postoj je tedy opravdu snadno pochopitelný.
Dennodenně jsme svědky, jak může být národohospodářství různých zemí uměle zpomalováno nebo naopak urychlováno zvyšováním či snižováním úrokových sazeb. Kdyby se ovšem projevil mocný zdroj, úplně nezávislý na kapitálu (energie), mnohé by se v ekonomice rychle změnilo. Pokud by mohly podniky, velké množství osob nebo dokonce nějaký stát touto formou těžit z doslova volného kapitálu, aniž by si ho musel půjčovat od bank, bylo by centralizované škrcení prostřednictvím úrokových sazeb neefektivní.
Technologie umožňující získávání volné energie naprosto mění hodnotu peněz. Poskytovatelé úvěrů nechtějí konkurenci. Je to prosté. Chtějí si podržet stávající monopol kontroly finančních zásob! Bezplatná energie pro ně není jen něčím, co je třeba potlačovat a oddalovat, ale čímsi, co je nutné navždy zakázat!
První silou, která se „stará“ o odkládání dostupnosti volné energie jsou nejzámožnější rodiny světa a jimi vlastněné centrální banky. Motivací těchto lidí je domnělé „božské právo“ vládnout, hrabivost a neukojitelná potřeba ovládat vše, vyjma sama sebe. Odročování si vynucují prostředky počínaje zastrašováním, přes nevybíravé útoky vysokoškolsky proškolených pomlouvačných „expertů“ (plnících roli „zdravých skeptiků“), skupováním a blokací technologických patentů, pokusy zlomit vynálezce útoky na jejich pověst, až po žhářství a vraždy. Využívají škálu ekonomických stimulů nebo naopak rozsáhlých možností jak zamezit možným podporovatelům v přístupu k finančním prostředkům. Stejným způsobem je prosazována „udržitelnost“ staleté svatořečené vědecké nauky, tvrdící, že volnou energii vylučují zákony termodynamiky.
Peter Lindemann, DSc (Zveřejněno v Nexus Magazine) překlad GeWo
pokračování
