Od té doby, kdy člověk začal pronikat do stále větších vzdáleností v kosmu, získává stále nová tajemství struktur o stvoření vesmíru. Edwin Hubble byl prvním člověkem, který radikálně změnil chápání lidstva ve vesmíru.
Byl prvním, kdo se vážně zapojil do studia mlhovin, což ho nakonec přivedlo ke správnému předpokladu, že mlhoviny jsou shluky obrovského počtu hvězd, galaxií, kterých je ve vesmíru nespočet.
V průběhu dalšího výzkumu Hubble zjistil, že galaxie se neustále vzdalují od Země, což znamená, že vesmír se může rozpínat! Postupem času tyto studie odhalily zajímavý detail, čím vzdálenější galaxie, tím vyšší rychlostí se od nás vzdaluje, tento jev se nazývá Hubbleův zákon.
Na základě tohoto zákona se předpokládá, že vznik vesmíru měl počáteční bod, a každý z jeho základních objektů uvnitř je také současně jeho středem. Po vyhlášení Hubbleho zákona, většina odborníků přešla na koncept Velkého třesku, který vysvětluje, že vesmír vznikl z horké superhusté látky.
Následně byla vytvořena myšlenka, že v „mezerách“ mezi rozptylujícími se galaxiemi dochází k tvorbě nové hmoty, což vesmíru umožňuje udržovat jeho hustotu, tzv. zůstane stát. Teorie stacionárního vesmíru však nevydržela příliš dlouho, a to z důvodu řady zjevných rozporů. Po dlouhou dobu se držela myšlenka poloviny této verze, konkrétně hypotézy velkého třesku.
V roce 1982 francouzský fyzik Alain Aspect zjistil, že za určitých okolností se elektrony mohou navzájem kontaktovat rychlostí blesku, a nezáleží na tom, kde bude jeden z elektronů umístěn, zda na druhém konci vesmíru nebo jeden cm od druhého. Každá z částic „ví“, co dělá druhá. Tyto poznatky porušovali Einsteinovi domněnky, že mezní rychlost interakce se rovná rychlosti světla. Ve skutečnosti by ji částice musely překročit, a překonat časovou bariéru.
Způsob, jak tento rozpor vyřešit, našel jeden z Einsteinových spolupracovníků, jmenovitě fyzik David Bohm, který navrhl, že částice mohou vzájemně interagovat ne proto, že vydávají určité signály, ale proto že vzdálenost, která je odděluje, je jen iluzí. Náš vesmír není nic jiného než hologram, v jehož nejmenší částici jsou uloženy všechny informace o celém obrazu.
Pro přehlednost, byl uveden příklad ryby v akváriu, která je natáčena současně, ale z různých úhlů. Pokud se později podíváte na tyto záznamy krok po kroku, může se nám zdát, že mluvíme o dvou různých rybách, ale teprve poté, dojde k poznání, že mezi nimi existuje něco společného, jen synchronizace pohybu, současná změna směru.
Pozorovatel, který se dívá na rybu, má proto dojem, že dva různí jedinci jsou nějakým způsobem „propojeni“. K tomuto závěru dospěl Bohm až poté, co byly objeveny základní zákony kvantové mechaniky, kde procesy probíhají úplně jiným způsobem a dokonce někdy i v rozporu se zákony fyziky.
Holografickou teorii vesmíru, může vysvětlit mnoho paranormálních jevů: telepatie, jasnovidectví, teleportace, atd. V poslední době se řada odborníků o tuto teorii vážně zajímá, přiklánějí se k úvahám o její věrohodnosti. Profesor – psychiatr Stanislav Grof v minulém století napsal, nekonzistence moderních teorií neurofyziologie neumožňuje vysvětlení těchto jevů, jejichž jevy lze snadno vysvětlit holografickou hypotézou.
Nedávné studie v oblasti černých děr pomocí holografické teorie úspěšně vysvětlují proces jejich odpařování, protože jinak by všechna data o „vnitřním obsahu“ děr jednoduše zmizela, což je podle principu zachování informací nemožné. A pokud jsou informace z černých děr převedeny do dvourozměrného hologramu, je to naprosto přijatelná možnost.
Astronomové také dělají pokusy najít „iluzi vesmíru“ pomocí přístrojů. Například pomocí gravitačního dalekohledu. V Německu probíhá výzkum zaměřený na detekci fluktuací v časoprostoru a gravitačních vlnách. Po několik let však nebyla zachycena ani jedna vlna, protože jedním z hlavních důvodů je podivné rušení šumem v rozsahu od 300 do 1 500 Hz, který je již detektorem zaznamenáván po dlouhou dobu a vytváří tak velký problém na jeho provoz. Podle předpokladu Craiga Hogana, ředitele Fermiho centra pro astrofyzikální výzkum, k tomu dochází proto, že časoprostor nepředstavuje určitou souvislou linii, ale je jen souborem kvantových „granulí“ časoprostoru.
Synchronismy mohou sloužit jako potvrzení holografické struktury vesmíru – stejné události, ke kterým dochází v určitém časovém intervalu. Pomocí této metody lze vysvětlit klinickou smrt a také stejné sny u úplně jiných lidí. Tento jev mimochodem není tak vzácný.
Od objevu metody vytváření hologramů, lidé tuto metodu neustále vylepšovali. Nedávno odborníci z Japonska vyvinuli techniku pro vytváření plnobarevného hologramu na základě speciálních částic – plazmonů, což jsou společné vibrace volného elektronového plynu. K vytvoření holografických monitorů proto není daleko, kromě všeho jsou specialisté odhodláni v blízké budoucnosti vytvořit hmatatelné hologramy.
Takže osobní potřesení rukou s přáteli na jiném kontinentu, bude brzy možné s dokonalou „skutečnou iluzí“.
Překlad: Demiurg
