Chcete-li si někdy podobný kousek vyzkoušet sami, musíte se vzdát hluboce zakořeněné představy, že je za všech okolností nutné se všemi souhlasit a získat si je tím na svou stranu. Problém tkví v médiích a společnosti vtloukajících do lidského vědomí společnou kolektivní normu chování. Jakékoliv kreativní myšlenky či činy jsou pak rozdupány tímto homogenním proudem. Možná se považujete za člověka otevřeného a osvobozeného. Pak si zkuste napsat na kousek papíru všechno, co si myslíte o životě a smrti, o penězích, životních jistotách, sexu a lásce, o přátelství, společnosti, naší planetě, o svém národu a podobně. Přijdete možná na to, že většina vašich odpovědí má původ v kmenovém myšlení. Pravděpodobně pouze papouškujete všechno, co slyšíte kolem sebe a čemu věří i ostatní. Až při bližším rozboru se ukáže, že máte velice málo vlastních myšlenek – zato dost těch, které jsou předávány jako štafeta z jedné generace kmenových příslušníků na druhou.
Díky absenci vlastních názorů je většina lidí nejapně nudná. Jsou totiž všichni stejní. Určitě mezi nimi najdete odstíny různých názorů někdo je demokrat, někdo republikán, někdo protestant, jiný katolík. Jenže každý z nich se nachází pouze v kruhu vlivu svého náboženství a statusu quo. Je to jediné, co se ve škole a ve společnosti naučili. Chybí nám nekonformnost, alternativní názory. Příčinu hledejme v masovém promývání mozků lidí. Většina zkostnatělých ideologií je výsledkem sexuálního stereotypu či hierarchální dominance. Ale co se stane, až současnému společenskému systému dojde dech, až se začne hroutit pod tíhou doby? Kdo přijde s řešením nastalé krize, když všichni přemýšlí stejně? Nikdo, pokud si nepřipustíme nutnost svobody slova.
V současné době se na světě velice obtížně ujímají nové myšlenky – starému systému ještě nedošla pára. Mezi uznávanými hranicemi lidských názorů a pokusy lidského ducha o jejich zbourání je úzký vztah. V minulosti, kdy byli lidé na mnohem nižší duchovní úrovni, názorová ohraničení málokdo vnímal. Téměř nikdo je nepotřeboval překročit. Jak ale společně duchovně rosteme, naše duchovní potřeby narážejí na názory společnosti. A je velice obtížné růst, pokud nám v tom společnost brání.
S velkým odporem se setkává názor, že lidé jednoho dne přestanou potřebovat podporu celé společnosti. Navzdory tomu jsou mezi námi miliony lidí, kterým se zrovna tohle povedlo – nemají potřebu někam patřit. Prostě se od systému oddělili. Někteří v malých skupinkách a komunitách, jiní se vydali na cestu úplně sami, na nikom nezávistí. Bohužel status quo jejich nezávislost krůtě trestá, považuje je za podivíny, kteří si chtějí hrát jen na svém vlastním písku.
Náš duch, který hledá svobodu vyjadřování a touží po existenci bez stresu, naráží na sociální uspořádání vyjadřující na nás poslušnost trubců. Ta je navíc ještě pro jistotu zabezpečena zákony a řízeným veřejným míněním. A tohle se tak rychle nezmění. Musíme se proto snažit zvýšit svoje úsílí i přes odpor všech, kterým se staré pořádky náramně líbí a mají z nich velký prospěch. Jsou to většinou lidé bohatí a mocní, kteří to všechno řídí. Bylo by naivní doufat, že je to přestane v dohledné době bavit. K tomu přidejte miliony obyvatel západních zemí dosud neschopných zachovat si rovnováhu a udržet se alespoň na nejnižších úrovních vědomého žití. Zkuste jim navrhnout, aby se od tohoto systému osvobodili a více důvěřovali svým vlastním schopnostem. Jen je tím poděsíte.
Tolik spisovatel Stuart Wilde, který svůj názor napsal před třiceti lety a mě to připadá, jakoby to bylo včera. Vlastní názory je nedostatkové zboží, za které autor nežádá „lajky“!
