Takzvaný Sibijský rukopis nebo Haasův rukopis je dokument nalezený v roce 1961 a datovaný do 16. století. Rukopis obsahuje 450 stránek informací mimo jiné i o tom, jak postavit třístupňovou vesmírnou raketu i raketu s lidskou posádkou. Autorství dokumentu je připisováno transylvánskému (podle jiných zdrojů rakouskému) vojenskému inženýrovi Konradu Haasovi (1509-1576), který je dnes považován za geniálního „věštce“ a prvního vynálezce raketových motorů.
Tento rukopis je přitom překvapivě málo známý, naprostá většina lidí o něm nikdy neslyšela. Přitom je pravý a historiky ověřený. A ano, popisuje raketovou vědu až do bodu, kdy rakety vyžadují kapalné pohonné hmoty.
Někteří výzkumníci se domnívají, že Haas nepřišel s tak pokročilými technologiemi sám, ale použil starší zdroje, které se k nám nedostaly. V roce 1961 rukopis Sibiu náhodně objevil a zveřejnil profesor Doru Toderichiu z Bukurešťské univerzity. Rukopis našel v archivech rumunského města Sibiu, podle kterého dostal rukopis své jméno.
Toderichiu si zprvu neuvědomoval důležitost tohoto dokumentu, ale čím více četl, tím více byl překvapen a ohromen informacemi na jeho stránkách. Byly tam nejen podrobné popisy, jak se staví vícestupňové rakety, ale také nákresy těchto raket, stejně jako výpočty a údaje o balistice a dělostřelectvu.
Rukopis Sibiu byl původně napsán v němčině. Není známo, zda Haas dokázal uvést své teorie do praxe, i když existuje příběh, že v Sibiu v roce 1550 došlo k něčemu, co lze nazvat „startem rakety“. Bohužel se k nám nedostal žádný dokumentární důkaz.
Před objevením rukopisu Sibiu byl vynález třístupňové rakety připisován Kazimierzi Semyonowiczovi, polskému dělostřeleckému specialistovi, který v roce 1650 napsal knihu o raketové technice nazvanou Artis Magnae Artilleriae Pars Prima. Nákresy raket v jeho knize jsou přitom až podezřele podobné nákresům z Haasova rukopisu, takže existuje teorie, že Semenovič jednoduše plagioval. Nebo Semenovich jednoduše použil stejné starověké zdroje jako pravděpodobně Haas.
Tak či onak, ale oba podobným způsobem popisují válcovou náporovou komoru naplněnou hnacím plynem s kuželovým otvorem pro postupné zvětšování hořící plochy a tedy tahu. Tento design se stále používá v moderních raketách. Jejich rakety mají také velmi moderní trysku se zvonovitou divergenční zónou.
Oba návrhy však postrádají jakékoli prostředky pro stabilizaci letu rakety za pomoci tyče nebo trojúhelníkové „opeření“, což naznačuje, že jejich návrh na postupné spalování měl být jen hrubým konceptem a ne skutečným konstrukčním průvodcem.
