Panjandrum

618

Nejpodivnější vojenský experiment II. světové války

Pro zabezpečení týlu třetí říše, která celou svoji útočnou sílu vrhla východním směrem, bylo nutné zabezpečit západoevropské pobřeží proti eventuálnímu anglickému útoku, vytvořit výstavbu stálých pevnostních zařízení.

Němci se rozhodli vybudovat obranný pás táhnoucích se podél pobřeží celé Evropy, který pojmenovali Atlantický val. Po svém dokončení se měl Atlantický val táhnout od Norska až po hranice se Španělskem. Byl tvořen širokými minovými poli, zátarasy, opěrnými body a dělostřeleckými hnízdy umístěnými v mohutných železobetonových bunkrech.

Německá propaganda se rozplývala nadšením nad úrovní Atlantického valu, jeho vybavení a možností. Hlavním cílem propagandy bylo odradit Spojence od úmyslu na ně zaútočit, což se jim částečně podařilo. K otevření druhé fronty došlo až v roce 1944.

Po obdržení informací o existenci takové ochrany pobřeží, byli spojenci nuceni hledat nové způsoby překonávání překážek, které by mohly zajistit průchod vojsk všemi existujícími překážkami.

V polovině roku 1943 obdržela speciální organizace DMWD (Department of Miscellaneous Weapons Development) rozkaz k zhotovení zbraně, která by vytvořila průchody ve stěnách vysokých až 3 m a silných více než 2 m. V tomto případě musely rozměry průchodu odpovídat rozměrům stávajících nádrží. Výbušná náplň požadované síly měla být dodána do cíle bez účasti osob nebo jakéhokoli zařízení. Stávající přistávací lodě a čluny se měly stát možným nosičem technických zbraní.

Úkolu se ujalo několik designérů DMWD, včetně Nevilla Shuteho z Norska, který již měl zkušenosti s tvorbou neobvyklých typů výzbroje a zbraní. Nejprve vypočítal požadované parametry trhaviny nové zbraně. Pro zničení betonové zdi s danými parametry a vytvoření průchodu pro britský tank bylo zapotřebí více než 1 t trhaviny. Tak velká nálož kladla zvláštní nároky na způsob jejího doručení. Také zamyšlené vypouštění z lodi tak těžkého tělesa a specifická situace na plážích, zanechala u konstruktérů mnoho vrásek na čele.

Bylo navrženo a zváženo několik verzí konstrukce dodávkového vozidla, poté si vybrali co nejméně složité a s nejvhodnějšími dostupnými technickými parametry. Specialisté z DMWD rozhodli dopravit nálož z přistávající lodi na cíl pomocí speciálního kolového systému.

Zařízení se skládalo ze dvou vysokých železných kol o průměru 3 metrů a široké 2 metry s ocelovými nášlapy spojených centrálním bubnem vybaveným výbušným nákladem. Pohon byl zajištěn sadami korditových raket připevněných ke každému kolu. Kordit patří do rodiny bezdýmných pohonných hmot, vyvinutých a vyráběných ve Spojeném království již od roku 1889. Předpokládalo se, že při plném zatížením 1 800 kg dosáhne Panjandrum rychlosti přibližně 97 km / h.

Neville Shute

První zkouška Panjandrumu proběhla 7. září 1943. Bez zkušeností s takovými systémy se testující rozhodli neriskovat a snížili počet raketových motorů. Místo standardní nálože byl použit písek se stejnou hmotností. Prototyp byl naložen na přistávací člun, který se vzdálil od pobřeží na požadovanou vzdálenost. Na příkaz operátora byly motory zažehnuty a dopravní nosič si to zamířil ke břehu. Snížením počtu raketových motorů dopravní vozík neměl požadovaný tah a navíc mu selhaly motory pravého kola. Z tohoto důvodu se Panjandrum dostal do zatáčky a poté se zastavil.

Prototyp byl následně vybaven novými motory, čímž se zvýšil jejich počet. S postupným zvyšováním počtu motorů bylo provedeno několik nových startů. Byly získány určité výsledky, ale úkol stále nebyl vyřešen. Dopravní vozík již mohl dosáhnout pobřeží, ale tah motoru a získaná rychlost stále nestačila na překonání pláže k dosažení cvičného cíle.

Když armáda viděla zásadní nemožnost dosažení vysoké přesnosti zásahu, povolila zajistit alespoň pohyb směrem k nepříteli. Současně bylo nutné dopravit nálož k cíli a vytvořit zabezpečení, aby se za žádných okolností Panjandrum nevrátil zpět do moře.

Po sérii dalších vylepšení byl v lednu 1944 dodán nový prototyp s názvem „Big Shot“. V přítomnosti zástupců vrchního velení ozbrojených sil na stejném testovacím místě, poblíž vesnice Westward Ho v Devonu, byl proveden test spolehlivosti.
Stejně jako v předchozích testech Panjandrum úspěšně vystoupil z nosné lodi a zamířil si to k pobřeží. Bohužel z kol opět odpadlo několik raketových motorů. Kvůli rozdílu v tahu se prototyp začal postupně otáčet doprava, a následně začal ohrožovat kameramana, který stál na břehu. Zástupci vrchního velení si okamžitě uvědomili, že se situace vymkla kontrole a tak se rychle stáhli do úkrytu. To byl poslední test tohoto experimentu, který svou nespolehlivostí, ztratil možnost praktického využití.

Panjandrum je zařízení, které bylo vyvíjeno během druhé světové války britskou armádou, ale nikdy nebylo použito v boji.

Petr Gerhardt st.