Jeden den s Mattonim

536

Mattoniho minerálka je na našem trhu mnoho let, asi u nás není člověka, který by neochutnal tuto minerální vodu. Ten, který dal této světoznámé minerální vodě své jméno, který ji proslavil, bohužel zůstal v poválečné historii v utajení a následně zapomenut. Doba tomu nepřála, po druhé světové válce byl podnik zestátněn a provozován jako závod karlovarské firmy Západočeská zřídla, která neinvestovala do obnovy ani korunu a historické budovy začaly chátrat až na hranu zániku.

Lidé žijící v bývalých lázních Kyselka také nepamatují dobu slávy, jelikož většina z nich se tam přistěhovala po válce. Jen pár historiků znala celý příběh Heinricha Mattoniho. My ostatní jsme se mohli seznámit s touto osobou především díky povedenému TV seriálu „Já Mattoni“.

Kdysi Kyselka nabízela kromě pitné kúry také vodoléčebný program v minerální vodě i rašelině, léčebnou gymnastiku a masáže, elektroléčbu, plicní inhalační léčbu, pohybovou kúru a cvičební terapii. Lázně byly v provozu až do roku 1970, možná že někteří z vás, dříve narození, jste byli u toho.

Při putování Karlovarskem jsem navštívil také „Mattoniho“ lázně Kyselka, které má krásné okolí uprostřed lesů a romantických zákoutí řeky Ohře, skal s nádherným výhledem do krajiny.  Je tu krásně, jen trochu rušivě působí pohled na smrkový porost napadený kůrovcem, který i zde devastuje les.

Každý milovník turistiky si zde najde svou trasu, která ho zavede do míst, kde se bude cítit hezky. Turistika patřila k lázním, procházky zpříjemňovaly pobyt lázeňským hostům a Heinrich Mattoni později i jeho synové Heinrich a Leo vytvářeli nadstandardní podmínky pro tuto činnost.

Je zajímavé, že zde lázeňská turistika započala již v roce 1800. Velkou roli sehrál rozkvět nedalekých Karlových Varů, odkud do Kyselky přijížděli hosté za doplňujícími kúrami a za přírodou.

Do Kyselky vede z Karlových Varů červeně značená údolní trasa s odbočkou na Šemnickou skálu, která nabízí úchvatný pohled do okolí. A právě tam si to namíříme. Šemnická skála byla dříve velice oblíbeným výletním místem. Na jejím úpatí, v místě dnešního odpočívadla, stávala kdysi restaurace, která nabízela turistům občerstvení. To už je dávno, stejně tak jako název skály, které se říkalo Panenský skok, později ji Němci přejmenovali na Hermannstein (Heřmanův kámen) podle majitele kysibelského panství Heřmana Černína. Až teprve až v 19. století se ujal název Šemnická skála.

Ze skály je parádní výhled na Doupovské hory, které jsou zatím v držení vojáků a přístup turistů a milovníkům přírody je zde zatím zakázán. Dále jsou k vidění Krušné hory a údolí řeky Ohře, v dálce můžete vidět zříceninu hradu Andělská Hora, kam odtud vede naučná stezka. Doporučuji si sebou vzít dalekohled, který nám přiblíží nádheru okolní krajiny.

Šemnická skála je známá hnízdištěm výra velkého. Pravidelné hnízdění je zde zdokumentováno cca 80 let.

Šemnická skála také skrývá svá tajemství v podobě vstupu do rozsáhlé jeskyně. V ní se údajně ukrývala na konci války celá vesnice, kde se chránila před letadly sovětské a americké armády. Jelikož obyvatelé Šemnice a okolí byli občané německé národnosti, opustili svoje domovy bez sdělení, kde toto místo můžeme najít. Tip pro badatele a „pátrače“.

Naše další zastávka bude patřit opět pozorováním a výhledům do okolí. Tentokrát z rozhledny, kterou nechal vystavět pro své lázeňské hosty Heinrich Mattoni v době kolem roku 1880. Nachází se na vrchu Bučina nad obcí Kyselka a byla kdysi součástí lázeňského parku.

Po 2. světové válce se nenašel nikdo, kdo by ji udržoval, a tak postupně chátrala. Rozhlednu využívali vojáci jako svou pozorovatelnu, ale díky růstu okolních stromů, který omezoval výhled z rozhledny, byla opuštěna. Na konci 20. století tento objekt dostal nelichotivé označení „nejzchátralejší rozhledna v České republice“. V letech 2002 – 2003 proběhla rekonstrukce, která opět rozhlednu zpřístupnila. Díky její výšce máme rozhled do širokého okolí. Mohu jen doporučit, z Kyselky asi 1,5 km strmou cestou vzhůru, ale odměna v podobě nádherného výhledu stojí za to.

Čeká nás pohled na údolí Ohře s Kyselkou a Radošovem, střední část Krušných hor s vrcholem Klínovec a část Doupovských hor.

Jdeme dál…

V areálu bývalého lázeňského parku nechal vystavět ve 40. letech 19. století tehdejší majitel lázní v Kyselce hrabě Wilhelm von Neuberg na výrazném žulovém skalním ostrohu s výhledem do údolí řeky Ohře Lesní kapli se zvoničkou. V roce 1884 ji Heinrich Mattoni dal upravit, zřejmě tehdy dostala kaple vyzděný trojboký závěr s vitrážemi v oknech a vyřezávané dekorace štítu a zvoničky. Vstup chránilo zábradlí z dřevěných ondřejských křížů.

Lesní kaple LP 1880

Lesní kaple LP 1900

Po válce opět „stejná písnička“, kaple přestala být udržovaná a chátrala. Teprve v roce 2008 proběhla rekonstrukce zdevastované kaple, dostala nový kabát a nyní si to pyšně vyhlíží do údolí řeky Ohře.

Žulový ostroh nad řekou Ohří, na které kaple stojí, přímo vybízí k zastavení a k z tišení mysli, budete cítit příjemnou energii, která čeká na návštěvníky tohoto místa. Hluboký zářez s výhledem západním směrem proti proudu řeky otvírá romantické obrazy v každou denní i noční dobu.

„V ranní a noční hodinu, hudba pro celou rodinu“.

Jdeme dál…

„Mattoni už není“ – reklamní slogan na minerální vodu Mattoni. Je pravdou, že tento slogan zdomácněl stejně tak, jako minerálka na našem trhu. Mattoni majitelem už není, možná proto došlo k celkové devastaci těchto lázní. Žádný hospodář budující s láskou své podnikání, za kterým je prospěch a mnoho spokojených lidí, by nedokázal nechat dojít věci tak daleko. Politika, která dává lidem představy „všechno je všech“, je slepá.

V Kyselce je k vidění jediný opravený objekt z doby Heinricha Mattoniho – Vila Löschner (Švýcarský dům), která původně sloužila jako ubytovna pro správce. Za ní byla napojena bývalá stáčírna minerální vody. K objektu vedla pozemní lanová dráha, kterou se dopravovaly bedny s lahvemi a stočenou minerální vodou. Jde o unikátní provozní areál, který jako jediný se zachoval z bývalé Mattoniho továrny.

Dnes objekt slouží jako muzeum, kde si můžete prohlédnout vtipnou názornou ukázku, jak se rozvíjely Lázně Kyselka, stavba budov, nádraží, vývoz minerálky do celého světa atd. Najdeme zde předměty vlastněné rodinou Mattoni. Můžeme se zde občerstvit a posilnit minerálkou Mattoni ve skle.

Mattoni Gieshübler neboli Mattoniho Kysibelka později kyselka. Kysibelka se až do roku 1868 vyvážela v kameninových lahvích – džbáncích. Poté se v Kyselce zavedlo plnění vody do skleněných lahví, které byly levnější. Na láhve se začaly lepit tištěné papírové etikety s červeným orlem s rozepjatými křídly, symbolem z Mattoniho znaku.

Láhve se plnily, korkovaly, skládaly do beden se slámou. Bedny se slámou se zprvu nakládaly na koňské povozy, a když Mattoni v letech 1894 až 1896 vybudoval železniční dráhu, byly rozváženy vlakovými soupravami.

Prostory bývalé stáčírny minerální vody nám dnes mnoho neřeknou, pokud si nezapojíme vlastní představivost.

Kdysi chlouba, nyní plíseň a houba.

Jdeme dál a čeká nás jeden z nejstarších dřevěných mostů ve střední Evropě nacházející se v Radošově u Kyselky.

Je to most, který byl původně postaven na nejschůdnějším místě pro přechod Ohře, kudy vedlo několik obchodních cest, na místě kterému se říkalo Radovanův brod. Pro snadnější a bezpečnější přechod přes Ohři Karel IV. v roce 1364 ostrovským měšťanům udělil povolení na stavbu mostu a zároveň také privilegium na vybírání cla.

Původně byl most celý ze dřeva, ale konstrukce stojící ve vodě trpěla hnilobou a tak se musela neustále opravovat, naštěstí tyto výdaje zaplatilo vybrané clo. Jeho výše přece jen nebyla zanedbatelná, jelikož v blízkém okolí žádný jiný most nebyl. Postupem času dostal most zděné pilíře.

Jak už to bývá, tak i most během své dlouhé historie (více jak 650 let) prošel různými událostmi, které ukazují, jak důležitý Radošovský most pro obyvatele byl.

Několikrát shořel, ale byl znovu postaven, několikrát byl opravován v důsledku poškození ledy a následnou hnilobou. Také byl rozebrán, když za napoleonských válek hrozilo nebezpečí vpádu francouzského vojska. Bohužel v době třicetileté války po mostě pochodovaly švédské houfy ze saského Krušnohoří, které právě tudy pronikaly na České území. Nakonec Švédové most strhli. Most byl vždy následně postaven. V podvědomí lidí se stal jejich symbolem nejtrvalejších hodnot.

Nevím, zda za znovu opravením mostu stála pověst, kterou místní lidé měli stále na paměti: „jakmile ztratím svůj klobouk, nastane konec světa“. Ale co vím, Radošovský most plní stále úlohu, pro kterou byl postaven, usnadňuje po staletí lidem cestovat přes řeku Ohři.

Naše procházka končí…

Lázně Kyselka byly oblíbené nejen pro minerální vodu, ale i pro skvělé klimatické podmínky – přirozené lesní prostředí bez prachu a průmyslových vlivů, absenci silných větrných proudů a příjemnou vlhkost danou tokem Ohře.

Pokud se rozhodnete navštívit toto místo, určitě najdete spousty míst v krajině, kde se budete cítit skvěle, tak jako já. Na obnovení lázní se systematicky pracuje a možná za nějaký čas, budou opět navštěvovány, tak jako za doby Heinricha Mattoniho.

„Kde je Mattoni, tam to žiije“.